Punk zine..!
               Na cestách:             

MALLORCA, GR 221: 19. - 26.12. 2020

                Recenze:               

END RESULT – Hellfire EP

WARCOLLAPSE – Bound To Die EP

                Reporty:               

27 Lecie rozbratu 10 - 11. 9. 2021

       Pozvánky na akce:       

METALURGIA FESTIVAL vol. 2

                  Akce:                 

                 TOP 3:               

ENDLESS SWARM / FARŠAS - split EP
SPAZZ - La Revancha MC
HORROR VACUI - Living For Nothing... MC

MALLORCA, GR 221: 19. - 26.12. 2020

Návod jak se vyhnout vánočnímu shonu, například přechodem stezky GR 221 - Ruta de Pedra en Sec na Mallorce...

Autor: Líný čuně

MALLORCA (GR 221 - RUTA DE PEDRA EN SEC, Palma) 19. - 26. 12. 2020

19. 12. přílet Palma de Mallorca
Přílet a první večer na ostrově. Kontroly na letišti, kterých jsem se docela obávala, nebyly nakonec tak hrozný. Neměřili teplotu a ani potvrzení o negativním covid testu (který mě stál 2500,-), nikdo vidět nechtěl. Jediné, co je zajímalo, byl formulář the Sanitary Control Form, který se vyplňoval před cestou na webu Spain Travel Health. Po jeho vyplnění se vygeneroval QR kód, který po příletu několikrát kontrolovali. I tak ale bylo možné letět bez formuláře a vyplnit ho buď v letadle, nebo až přímo po příletu na letišti, což sice prý jen v naléhavých případech, ale v reálu to tak dělalo dost lidí, včetně mých spolusedících – Reného a jeho přítelkyně Míši, kteří na Mallorce částečně žijí, jelikož: „V Čechách fakt není, o co stát.“ Potom co jim sdělím, co chci na Mallorce dělat – přechod většiny stezky Ruta de Pedra en Sec, přichází otázka, kterou jsem už před odletem slyšela (a i po něm uslyším) asi tak 90x: „Sama? Vážně?!“ Prokecáváme celou cestu, nakonec dostávám i pozvání na Vánoce, fasuju číslo na Míšu s tím, že se mám určitě ozvat, kdybych už měla té samoty dost :-). O tom sice pochybuji, ale číslo si beru, a domlouváme se, že se ozvu, až slezu z hor.

Nabídka mě láká, ale logisticky se mi to moc nehodí, jelikož Renda s Míšou žijí ve městě Portocristo, kam mi z Pollençy, kde končím túru, nic nejede. Musela bych přes celý ostrov zpět do hlavního města Palma, kde mám už stejně rezervované ubytování a odtamtud zase přes celý ostrov k nim… No ale zatím to ještě nezavrhuju.

Odpoledne hladce přistáváme v Palmě, většina letiště kvůli covidu uzavřená, několikrát ukazuju QR kód, Míša s Rendou prochází dvakrát se mnou, formulář nevyplňovali, napotřetí jsou už ale odchyceni a musí vyplňovat na místě, a tak se ve spěchu loučíme. Na pásu vyzvedávám krosnu a valím si to na zastávku autobusu do Palmy, kam jezdí každých 15 minut bus A1, jedna cesta za 5 euro. Taky se lehce vysvlíkám, protože teplotní rozdíl oproti Praze je 15 stupňů nahoru. Konečně prosinec podle mých představ.

Busem jedu na hlavní autobusové nádraží, odtamtud jdu k pobřeží, podél něhož se pak šourám do hostelu, kde dnes nocuju – Y Hostel. Údajně ubytování hlavně pro mladý, dokonce by tu lidi nad 30 let měli platit víc nebo mít nějaký oprávnění, ale nic takového se neděje. Jak by taky mohlo, když na avizované 24hodinové recepci, nikdo není. Takže když sem dorazím, jediný co vidím, je jakýsi nápis ve španělštině, ze kterého rozumím jen reservacio a u toho telefonní číslo. Zavolám tam, paní mě jen nasměruje do hromadného pokoje, řekne, ať si vyberu volnou palandu a přes Whatsapp pošlu fotku pasu nebo občanky. OK. Nechávám tu krosnu a jdu někam ven na jídlo, jenže ejhle kvůli covidu všechny restaurace zavírají v 18:00. Ale jinak jsou otevřené, akorát není možné sedět uvnitř, ale jen venku. Nakonec objevuju i restauraci, kde mají i vege jídla a fasuju s sebou vegan kari, který si sním venku v parku. A pak už zpět na hostel, ráno plánuji vstávat brzy, abych stihla v 8:00 bus do Estellencs, kde se chci napojit na cestu GR 221, jenž je mým hlavním cílem, nebo tedy přesněji její většina.

Stezka je dlouhá cca 120 km, vede pohořím Serra de Tramuntana a nastoupá se na ní kolem 5000 výškových metrů. Většinou se na její přechod doporučuje 6-8 dní, což byl taky důvod, proč jsem si naplánovala jen její část. Na Mallorce jsem totiž měla naplánováno strávit jen týden, hlavně kvůli možnosti přímého letu do Prahy, jelikož jsem nechtěla riskovat, že budu mít letenku z Německa nebo Rakouska a přijde uzavření hranic.

20. 12. Estellencs – les za Esporles,  23 km
Těžce nedospalá vstávám v 6. Včera večer byla v hostelu vcelku divoká party, která končila po půlnoci. Potichu se pobaluji a před 7 hod. už stojím na zastávce před hostelem, odkud mi jede MHD až na hlavní autobusové nádraží (jednorázový lístek 2 eura), kde jsem asi za 20 minut. Protože mám do odjezdu ještě necelou hodinku čas, čekám v čekárně, kde dostávám letáček informující o změně systému koupi lístků na bus od roku 2021. Ty se, na rozdíl od vlaků nebo metra, kupují až u řidiče a je třeba platit v hotovosti. Od dalšího roku se to ale mění a bude zaveden podobný systém jako třeba v Londýně, kde je třeba si koupit a nabít kartu, ze které se pak jízdné strhává.

Autobus přijíždí, platím 4 eura a za necelou hodinku už stojím v Estellencs, které je taky konečnou zastávkou. Je překvapivě zataženo, dokonce i spadne pár kapek, a tak se rozmýšlím, zda si brát bundu proti dešti, ale nakonec to nechávám být a krátce po 9 hodině se napojuju na stezku a stoupám pozvolna do kopců. V kombinaci s jižanským prostředím (terasy, olivovníky, pomeranče na stromech) a mořem stále ještě na dohled mi ani nepřijde, že bych se měla dostat i do hor v dohledné době. Prvních pár kilometrů vedoucích do vesničky Banyalbufar je super, jednak si užívám, že jsem konečně na stezce - moment na který jsem se pár týdnů těšila, jednak je tu úplně mrtvo, ani noha.

To se před vesnicí frbulžel dramaticky mění, na úseku do Esporles potkávám docela dost lidí, výhradně jednodenních výletníků. Doufám, že je to i tím, že je víkend a že to nebude v dalších dnech pravidlem. Legrační je, že hodně lidí má na sobě péřovou bundu, těch 16 stupňů zřejmě znamená pro místní opravdu zimu, někteří mají dokonce na hlavě pletenou čepici. Já mám na sobě funkční triko s dlouhým rukávem a košili, a chladno mi teda fakt není.  Značení stezky, ze kterého jsme měla trochu obavy, protože dobrou orientací tak úplně neoplývám, je až do Esporles dobré a husté. Cesta je buď osázena dřevěnými sloupky se šipkami určujícími směr, nebo jsou zde i přímo rozcestníky s časovými údaji. Tento luxus však končí v lese za Esporles, kde začíná kamenitější terén a značení chybí.

Mám chvíli problém najít cestu, ale držím se směru dle GPS, a tak nakonec dobrý a za chvíli docházím na místo, které jsem si naplánovala pro nocleh. Jedná se o plácek mezi dvěma jeskyněmi Cova rotja a Avenc des Porxo, kde se nachází dvě menší kamenný obloukový stavby, na mapy.cz označený jako turistický přístřešek, ale tomu nevěř, někde jsem vyštrachala, že se jedná o cisterny Son Ferrandell. Stavím mezi ně stan a přioblíkám se, protože je tu chládek, začíná se stmívat a teplota jde docela rychle směrem dolů. Ze sáčku jím hotový kuskus se zeleninou, rychlá hygiena a po 17. hod už ležím ve spacáku a při čelovce sepisuju rychle dojmy z prvního dne na cestě. Budík dávám na 7 hod., dřív to nemá smysl, rozednívá se až kolem půl 8.

21. 12. les za Esporles – Sóller , cca 27 km   
První noc ve stanu proběhla v poklidu, po 7 hod. se probouzím a ještě za šera snídám tousťák s patifu, vyčistit zuby, pobalit stan a za necelou hodinu už stojím zase na cestě a vyrážím na sestup do městečka Valdemosa. Po cca půl hodině ztrácím cestu, značení stále chybí, kontroluju pozici na telefonu a údajně jsem na stezce, ale musím přelézt plot na soukromý pozemek, což se mi sice nezdá, ale jiná cesta tím směrem prostě není. Stezka vede přes soukromé pozemky běžně, ale vždy je možné přes vrátka normálně projít. Pokračuju dál a po chvíli znovu kontroluju polohu, stezka vede někde nade mnou, ale po neznačené cestě, na které stojím, bych měla do města dojít taky.

Což se povedlo, akorát jsem musela přelézt další plot a vzít to přes něčí zahradu, kde na mě vyběhli dva psi, naštěstí jen něco jako retrívři a nebyli moc útoční. Ti na mě upozornili chlapíka opodál, kterému jsem začala anglicky s omluvou vysvětlovat, že jsem tak nějak omylem sešla ze stezky, že chci do města. Smířeně mi to jen odkýval, doprovodil k bráně, otevřel mi a vypustil pryč ze svého pozemku. Zřejmě byl na bloudící lidi u sebe na zahradě už zvyklý. Ve městě se zastavuju v kavárně, kde si dávám pivo, kafe a hlavně nabíjím mobil, protože mi bloudění v lese sežralo dost baterky. Přes město, ani za ním opět žádný značení, ale za městem vedla jen jedna široká cesta, tak vlastně ani nebylo, kam sejít. Oproti Čechám, kde je člověk zvyklý na značku každých 20 metrů, to byl ale nezvyk. Z Valdemossy už mě čekalo konečně nějaké stoupání, a sice do výšky kolem 1000 m.n.n, přecházela jsem vrchol Puig Gros (938 m), kde to vegetací připomínalo třeba slovinské Karavanky.

Pak následoval sestup do městečka Deia, kde jsem plánovala spát, resp. někde za ním. Ve městě měla být ale údajně i ubytovna pro turisty, tak si říkám, že to zkusím i tam, na bookingu ji dokonce bylo možné zarezervovat, když ale přijdu přímo k ní, je zavřená. Jdu dál na vyhlídnuté místo, kde podle reportů nocovalo dost lidí, kteří stezku přecházeli. Místo nacházím, ale je dost na ráně, navíc opásáno jako soukromý pozemek a visí u něj i několik zákazů kempování.

Je teprve 16 hod., takže mi je jasné, že musím dál. Dávám sváču a koukám do mapy, kde to na moc možností na stanování taky nevypadá, část mezi Deia a Sóllerem se zdá dost obydlená, a tak se nakonec dívám na možnosti ubytování v Sólleru, kam je to dle rozcestníků cesta tak na 2 hodiny chůze. Bookuju ubytování za 20 euro a vyrážím. Cestou by se nakonec tak 2, 3 místa na stan asi i našla, ale oproti zbytku stezky, byl tohle zdaleka nejhorší úsek.

Do Sólleru docházím už s čelovkou na hlavě krátce po 18. hodině a překvapivě zjišťuju, že většina městečka, včetně centra leží ve tmě. Na ulicích skoro ani noha, připadám si trochu jako v nějakém hororu. Dojdu do penzionu, paní mi hned říká, že je to s covidem všechno v háji, jak musí v 18:00 většina podniků zavřít, proto všude tma a nikde nikdo. Dostávám klíč a upozornění, že je po 22:00 zákaz vycházení. Paní upozorňuju na to, že jsem se už dnes prošla dost a nikam se nechystám, opět dostávám udivenou otázku, že jdu sama… Jdu no. Na pokoji přepírám těch pár kousků oblečení, co mám, vařím na vařiči těstoviny, dávám sprchu, nabíjím techniku a komunikuju s domovem. Včera jsem přespávala na místě, kde nebyl signál a dost lidi znepokojilo, že se mi nemohli dovolat.

22. 12. Sóller – les za jezerem Cúber, 19km
Budík mám nastavený na 8:30 s tím, že se rychle pobalím a během hodinky vyrazím. Nakonec si ale dávám ještě voraz, vzhledem ke včerejší vyšší kilometráži (oproti plánu), se povaluju skoro do 11 hod., kdy je check-out. Rozhodnu se dnes courat a strávit dnešní noc u jezera Cúber, kde je i útulna, ta bude určitě zavřená, ale bude snad možný tam stanovat. Dle mapy.cz bych tam měla dorazit za 5 a půl hodiny, což by mi vycházelo víceméně akorát na setmění, což je ideální.

Krátce po 11 hod. vycházím a je to už zavčasu, na pokoji na mě začala padat už docela tíseň. Po psychický stránce je tenhle den docela velká krize, a tak si těch prvních 7 km s převýšením přes 1000 metrů zpestřím občas i nějakou tou slzičkou. Některým věcem holt neutečeš, ani když jsi od nich tisíce kilometrů daleko. Stoupám v serpentinách pořád nahoru kameny dlážděnou cestou, obklopenou krásnými skalními útvary. Po asi 9 km se konečně vyškrábu nahoru a tam hned začíná zase postupný sestup do údolí. To je ze stran lemované skalnatými hřebeny, k tomu krásně jasná modrá obloha, slunce svítí, zvonící zvonce, stáda ovcí… no idylka, která konečně skoro rožene i ty moje chmury.

Frbulžel čím víc se blížím k jezeru, tím víc začínám potkávat i výletníků. Jezero je zřejmě zdejším populárním turistickým cílem, je u něj zastávka autobusu i parkoviště. Když dojdu k útulně, je tu dost lidí, na místě je zakázáno stanovat. Chvíli přemýšlím, že bych zůstala na noc pod stříškou útulny, jenže je pořád ještě dost brzo, teprve 15 hodin, a tak pokračuju dál po stezce s cílem zakempit to cestou někde v lese. To se asi po dalších 4-5 km daří, jdu kousek dál od cesty a stavím stan, do kterýho taky rovnou zalézám, dávám opět hotové jídlo ze sáčku - dnes rýže s čočkou a sojou. Ve spacáku ještě koukám na plán zítřejší trasy. Vzhledem k tomu, že oproti původnímu plánu postupuji o dost rychleji, se zdá, že do cíle (městečko Pollença) dojdu už zítra. To by nebyl problém, jenže tam ani v přilehlém Port de Pollença není žádná finančně schůdná možnost ubytování. Mám tedy možnost buď zůstat na původním plánovaném místě ve stanu, ale tam budu dost brzy nebo jet už zítra zpět do Palmy. Nechávám to zatím otevřené s tím, že uvidím v kolik hodin, dojdu na místo plánovaného noclehu.

23. 12.  – les za jezerem Cúber – Pollença,  29 km
Budím se sama od sebe chvíli před 7:00, chvíli ještě ležím a pak se ještě s čelovkou pobaluju, snídám zbytky toasťáku s patifu, balím stan a přesně v 8:00 vyrážím. Cesta vede z počátku lesem, potkávám stádo kamzíků, snažím se fotit, ale jsou z toho jen šmouhy. Po chvíli začíná porost řídnout a brzy už se pomalu šinu cestou obkloupenou skalnatými hřebeny do sedla Coll des Prat (1205 m), ze kterého následně klesám do Coll des Telégraf, abych se ještě naposledy zapotila u lehčího stoupání do Coll de ses Cases de Neu (1142 m).

Pak už ale přichází očekávaný ostřejší sestup do městečka Lluc. Tam mě čeká už jen jeden poslední kopeček trasy, a sice k útulně Son Amer, která je, jako všechny útulny na trase, zavřená. Moje plánované místo na nocleh – jedna z mnoha zřícenin, je odtud pouhé 3 kilometry. Vzhledem k tomu že je teprve 12 hodin, se rozhoduji dojít až do Pollençy, odkud mi jede nejpozději po 17 hodině autobus. Pollença je sice vzdálená 17 kilometrů, ale je to víceméně pořád z kopce nebo po rovině, takže bych ho mohla stihnout. Přinejhorším jede ještě jeden po 20 hodině.

Tenhle úsek už byl docela nuda, do  Pollençy docházím s předstihem po 16 hodině, chvílí váhám, zda nejít ještě do 6 km vzdáleného Port de Pollença, kde stezka oficiálně končí, ale protože by to znamenalo jen dalších nudných 6 kilometrů podél silnice, tak nejdu. Navíc tím, že jsem ani nezačínala na oficiálním začátku stezky, to pro mě není tak důležité.

Raději ještě cestou na bus nakupuji v malém krámku věci na snídani, samozřejmě toasťák k poslední patifu, co mi zbyla, rajčata, pomeranče a za odměnu čokoládový sojový mlíko. Na zastávku autobusu dojdu s předstihem asi 15 minut, ale jsem zmatená, z jaký strany ulice to jede, na obou je totiž stejný jízdní řád, resp. na jednom papíru jsou uvedený oba směry. Doptávám se teda nějakých dědulů, co tu popíjí, ti mi poradí a pohoda, za chvíli už sedím v autobuse, je to přímo tzv. Palma express, takže nestaví nikde jinde jako ostatní busy. Lístek stál 5 a půl eura.

Na hlavním nádraží v Palmě přesedám na MHD a jedu nakonec do starého známého Y Hostelu, který je prostě v tu dobu suverénně nejlevnější. Od zítra mám zajištěný už 2 noci v levným hotelu kousek od busáku, protože se chci ještě zbývající dny pocourat po Palmě, ale na dnešek už volný pokoj neměli. Přijíždím sem nějak po 18 hod. a opakuje se stejná situace jako při mém minulém příjezdu, nikde nikdo, takže si zase zavolám na uvedené číslo, tentokrát nahlásím číslo palandy, pošlu občanku přes WhatsApp, z čehož samozřejmě radost moc nemám. Dám si sprchu, oproti minulému týdnu tentokrát bez švábů, dojím poslední hotový kuskus z pytlíku, natáhnu se na palandu, piju to čokoládový mlíko a přemítám, jestli by v zásadě nebylo jednodušší si sem prostě do toho hostelu nakráčet, obsadit si volnou palandu zadarmo a nikomu nic nehlásit… ale to je jedno. V noci samo sebou zase party, která končí po půlnoci a ráno přesně v 6:53 zase začíná. AAAAA!!!!!!!!!    

24. 12. Palma
Vzhledem k rozjíždějícímu se večírku, se do Štědrého dne nebudím příliš dobře nalazena. Snažím se to zaspat, ale moc to nejde, a tak to chvíli před 10 hod. vzdávám a vylézám. Probíhá ranní hygiena, pak dojídám k snídani poslední tyčinku, co zbyla ze zásob na túru, přebaluju batoh, vyhazuju zbytečnosti a po 11 hod. vyrážím směrem k jednomu většímu supermarketu, co by měl být cestou k nádraží a hotelu, kde chci nakoupit jídlo na další 2 dny a nějaký maličkosti pro rodinu. To bych nechala normálně na později, ale vůbec netuším, jak tu budou krámy vzhledem ke svátkům a covidu otevřené.

U supermarketu si nejdřív vystojím asi 20 metrovou frontu na vozík, stejně jako u nás i tady je omezený počet lidí a hlídají to pomocí vozíků. Jde to docela rychle a za chvíli už drandím mezi regály a v hlavě mi zní: „S nákupní taškou pospíchám, nažhavenej jsem, že ani nedýchám, shrabuju zboží z regálů, jsem hrozně rád, že tohle všechno tady dostanu.“  Haha, pamatujete ještě na ten před sto lety inteligentní skatepunk, co hrával na punkových akcích, než jim došlo, že u velký firmy a s textama o ničem vydělají o dost víc? No ale to jsme odbočili. Já podobné pocity nemám, protože, jak je známo, Španělsko není zrovna vegan ráj, tofu mají jen bílý a nějaký sojový salámek o tom si taky můžete nechat jen zdát. Ale zase mají hodně druhů humusu a čerstvou zeleninu a ovoce! Takže to fakt má i nějakou chuť, ne jako v ČR v zimě. No, a když máme ten Štedrý den, tak beru k večeři alespoň bramborovou kaši s pórkem a dva plátky marinovanýho seitanu s tím, že si je nějak orestuju v ešusu na vařiči. A několik džusů, a těch maličkostí pro rodinu atd. a batoh při odchodu z krámu skoro neuzvednu.

Do check-inu mám ještě přes hodinu, a tak to beru cestou přes restauraci, kde jsem večer po příletu dávala vegan kari, že si tam dám oběd. Měli totiž v nabídce i beyond burger. Překvapivě ho ale mají s čedarovou omáčkou. Úplně nechápu, proč se obtěžují s (drahým) vegan burgrem, když tam pak stejně kydnou sýr? No nic domlouvám ten můj bez omáčky a než mi ho přinesou, tak si krátím čas sluněním, čuměním po okolí a pintou Heinekena. Jo, život je zase chvíli fajn. Ovšem jen do chvíle, než mi přinesou ten burgr za 10 éček. Sestává z pidi housky, plátku beyond burgeru a… to je vše. No tak alespoň mám to pivko no. Nad tím by asi pivní fajnšmekři taky blili, ale mně po letech abstinence chutná víceméně všechno, když je to alespoň točený. Zaplatím, popřeju číšníkovi Šťastný a veselý, což si za ten burgr samozřejmě nezaslouží, ale co už a courám se pomalu směrem k hotelu.

Tam se bez problémů ubytuju, konečně vytahám z batohu spacák, stan, rozvěsím to po pokoji a prosuším. Dávám sprchu, která teda není zrovna teplá a pak vyrážím ještě na chvíli ven. Nejdřív jdu na busák, kde jsem v krámku viděla průvodce po GR221, který jsem si chtěla na památku koupit. Průvodce za výlohou vidím, leč krámek je už zavřený a bude i další 2 dny. A tak si tu alespoň odskočím, protože záchody jsou tady a podle toho, co říkal v letadle Renda asi i jinde na Mallorce, zdarma.

Jdu kouknout po centru, bez nějakého cíle. Se setměním se vracím a pomalu se chystám ke štědrovečerní večeři. Plán ohřátí na vařiči padá, když si uvědomím, že jsem ráno vyhodila plynovou bombu, kde bylo už jen na dně.  Musím si poradit jinak. Tak pořádně přitopím klimatizaci a nechám na ten plátek foukat ten teplý vzduch. Moc to nepomohlo, holt není každý den posvícení. Po večeři už jen lenoším, dopisuju zápisky, odepisuju na četný přání k Vánocům, kterých se mi sešlo za poslední léta snad nejvíc. Nejspíš fakt, že je trávím sama, vzbuzoval v lidech lítost, ale upřímně, já si to dost užila :-).

25. 12. Palma
Budím se chvíli po 9 hod., oplachuju se a vyrážím ještě v polospánku na snídani, která je do 10 hod. Blbý je, že vůbec nevím, jestli mi jí dají. Zarezervovanou jí podle mě totiž nemám, ale na webu hotelu bylo, že je free. Tak to jdu zkusit. Svých zásob mám dost, ale jde mi o kafe, který bych tam snad mohla dostat a který už mi dooost chybí. První zádrhel nastává, když po příchodu zjišťuju, že snídaně není formou švédských stolů, jak jsme myslela. Musím na bar a říct, co chci. Chlápek za barem neumí anglicky, ale nějak se domluvíme. Pak vytahuje papír s čísly pokojů. Můj tam není. Bere mě na recepci a něco jim španělsky říká, tam řeknou jen ok a já konečně dostanu opečenou bagetku s džemem a KAFE! Jedno, druhý, třetí…

Na pokoji se dokrmím ze svých zásob a vyrážím na poslední pochůzku městem. Odpoledne má totiž podle předpovědi dost pršet. Jdu na blind směrem k pobřeží, počasí je zatím příjemný, sluníčko a 18 stupňů, ale chvílema fouká dost chladný vítr. Dojdu na pláž, máchám nohy v ledový vodě a pak jen tak sedím v písku, přemýšlím si, relaxuju a koukám do moře. Asi po hodině se ohlídnu směrem za mě a vidím už zcela černý zatažený nebe. Zvedám se a courám pískem směrem k promenádě, která vede ke katedrále Panny Marie, na kterou chci ještě kouknout. Je to jedna z největších gotických katedrál v Evropě, vystavěná roku 1230. Já upřímně na památky vůbec nejsem, ale tohle je podle mě o dost vzhlednější než profláknutý Notre Dame. Alespoň z venku. Uvnitř jsme nebyla.  Od katedrály jdu už prostě, jak se to namane směrem k hotelu. V tom se mi do cesty postaví obchod s deskama! Otevřený dneska 25. 12. – no tak to je prostě osud! Sice nečekám, že by měli v nabídce hc/punk, ale jdu tam. A oni k mému překvapení mají! Od mezinárodních klasiků jako Agnostic Front, NOFX, Not on tour, přes španělský Eskorbuto, Cerebros Exprimidos, tak i současnější. Beru fialový vinyl S/T Auxilio, který jste mohli vidět, myslím, na předposledním More Noise For Life, a Peťa Aback to má v distru v černém provedení  taky. Pak split LP Ultimo Gobierno a B.E.T.O.E.

U pokladny se mě prodavač ptá, jestli jsem do punku, tak říkám: „Of course!“ A on mě hned vede k mini regálku s kapelama přímo z Mallorcy, že jako místní produkce a to je třeba podporovat. Of course podruhé a odnáším další kousky: 2 LP od Net Weight – debut a El Ojo Y Lo Que No Es El Ojo a LP Fent De's Punk Una Amenaça Per A La Salut Pública od Disease (neplést s u nás populárními Makedonci), vše z produkce lokálního labelu Punkaway. Takže nakonec jako vždy největší útrata z dovolené za desky – i já jsem si zasloužila Ježíška ne? Pak už jen dorážím na hotel, kde mi recepční říká, že vzhledem ke covidu, jsou obsazený jen z pětiny a že to takhle nejde, takže některý služby omezujou a že brzo asi zavřou… Taková ta klasika dnes. Frbulžel jedna ze „služeb“, co omezili, byl asi i výkon kotle, protože neteče teplá voda, což nepotěší.

26. 12. odlet
Ráno se opět odvážím napůl ilegálně na snídani, kafe je kafe. Postupně vypiju tři a sleduju v televizi ve španělštině zprávy o zácpách u Británie. ŘÍkám si, že já smutním, že letím dnes domů a oni smutní zas, že domů nemůžou. Člověkův život holt není vždy lehký. Na pokoji dobaluju a krátce po 12 hod. vyrážím na bus na letiště. Asi hodinu čekám, než se otevře odbavení zavazadel, tam menší konflikt, když mi nechtějí dovolit mít připnutou karimatku na krosně. Říkám, že cestou sem to problém nebyl, slečna za přepážkou volá šéfovou, jestli to teda jde. Přichází a nejde, tak si jí beru s sebou na palubu. Letiště pořád jako po vymření, 90% obchodů zavřených. V letadle mám poprvé dostatek místa, letí nás do Prahy jen 7! Cestou poslouchám právě koupené Auxilio, k tomu popíjím víno a koukám na západ slunce nad Alpama – sakra, proč já musím zpět?!




 
14.11.21 13:06
trojka
           Novinky v distru:          

MATRAK ATTAKK - What The Fuck Is Under The Spotlight? LP
SVAVELDIOXID – Första Dagen Efter Sista Bomben LP
TERLARANG - Forbidden LP
SCUMGUTS – s/t LP
FISSURE / SHACKLES – split 10"
SPEED!! NOISE!! HELL!! / MIR – split 10"
ORBAN / CARL GUT – split EP
WARCOLLAPSE – Bound To Die EP
VA - Hladový Pes Žere Svého Pána EP
BRÜNNER TODESMARSCH - 2012-20:20 MC
GORC / HAEXLER - split MC

**************************************
Kompletní seznam věcí v distru ZDE!
**************************************
OBRAZ - Obránci zvířat
 
PHR

PHOBIA RECORDS



MAGICK DISK MUSICK (online store & record label)

VINYL DISK MUSICK (e-zine about Czech vinyl records)




TOPlist
DIY HC-PUNK MAGAZINE!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one